K dalším zálibám mého muže, hned po chovatelství, patří myslivost, která má v naší rodině dlouhou tradici. Myslivosti se věnovali oba moji dědové i strýci a zrovna tak i manželův otec a děda. V lońském roce dokonce složil zkoušky z myslivosti, spolu s dvěma kamarády, i syn a po ukončení svého prvního honu byli ,podle staré myslivecké tradice, slavnostně pasováni.
Dlouhou tradici má myslivost i v naší obci, kde aktivně pracuje myslivecký spolek.
V přírodě čím dál víc ubývá drobné zvěře a aby mohli myslivci vůbec uspořádat nějaký hon, musí si prvně na rybníku vykrmit koupená kachňata divokých kachen. Podzimní hony jsou vlastně odměnou za celoroční péči o zvěř. Každý člen sdružení má v revíru přidělen krmelec, kde celou zimu zvěř dokrmuje.
Velký problém představují divoká prasata, která způsobují nepředstavitelné škody na zemědělských plodinách a často dokážou úplně přeorat louky a zasetá pole. Stojí to hodně času a trpělivosti, než se podaří takový divočák ulovit.
V době povoleného odstřelu srnčí zvěře se provádí selekce slabých a k dalšímu chovu nevhodných kusů. Získané trofeje se každý rok předkládají k posouzení a ty nejlepší jsou oceněny. Jedno takové ocenění získal za trofej srnce i manžel.
Žádné komentáře:
Okomentovat